Naše cesta na výstavu byla docela srandovní. V pátek jsem přistavila auto k domu a začali se chystat. Měli jsme namířený  na MVP do Mladé Boleslavi (4.8.)a následně v neděli na speciálku do Prahy (5.8.). 

Nebyli bysme to my, abychom si nezpestřili nějak cestu.  Když aspoň jednou někde nezabloudíme, pak to není to pravé ořechové.

Ale v pohodě jsme nakonec dorazili do Boleslavi. Byla už noc, tak se nám nechtělo stavět stan.

Naposledy!

 Nikdy více nebudeme spát se psy v autě. Během doby asi od 23h do 7h ráno jsem byla asi 5x venku kvůli psům. Napřed měli žízeň. Tak jsem se vybabušila za spacáku, oběhla auto, a dala jim oběma vodu. Za chvílu začal mít Kvído problém. Vadil mu tam Hary, tak na něho vrčel. Tak zase ven a zkusila jsem je přivázat na kulu za auto. Chvíli byl klid ale pak  začali hrozně štěkat. Tak zase ven, odvázat je a šup s nima do auta.  Zalezla jsem ale netrvalo dlouho Kvido sepral Harina.

Tak znovu ven… no, byla jsem takhle kolem auta za tu noc asi  5x. Prostě skvělá noc.

Ráno jsme si jenom popojeli na parkoviště a šli na výstaviště. Sluníčko pražilo, my kecali se známýma nejen od briardů, prostě klid a pohoda. Po této výstavě jsme se přesunuli do Prahy do kempu na zahrádce.

Původně jsme měli jet  čtyři lidi a tři psi dvěma auty.   Ale všechno bylo jinak. Posbíralo se nás šest lidí s šesti psama čtyřma autama.  Když jsme se ubytovali a postavili stany, tak majitel zahrádky zrovna někomu volal a povídal, že mu tam pobíhá moc maxipsů Fíků…. 

Taky dobrý J

Ráno jsme všechno zabalili, nacpali do aut a vydali se na cvičák na jižní město, kde se konala briardí speciálka. Trochu jsme přejeli křižovatku, kde byla cedule jako vrata, že máme jet vpravo.  No, když se kecá, tak se kolem sebe nikdo moc nerozhlíží.  Ale trefili jsme. Vyzvedli jsme si čísla, a dali se do česání psů.

Mezitím jsme pozdravili známé, nasnídali se a hurá do akce.

Výstava to byla pěkná, líbilo se nám jak to bylo zorganizovaný, velký kruhy,  prostě taky tady čišela pohoda.  Někdy odpoledne kolem páté odpoledne jsme zase naskákali do auta a ujížděli směr Morava k domovu.  Zase skončil jeden víkend strávený mezi briardy  J

Teď nevím, jestli to mám sem taky napsat, ale asi to napíšu.  Dík  výstavnímu výboru Jarce a Martině jsme si tu neděli mohli pěkně užít daleko od domova  s kamarádama a známýma, a naši chlupáči taky. Tak díky moc holky, jste šikovný.                       DanaN

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mikulášské setkání přátel briardů v Olomouci (2004)

Zase jedna akce s briardama je za náma…. 27.11.2004 se konalo v Olomouci v Bystrovanech na tamějším KK Mikulášské setkání přátel briardů s tajným závodem….

Ráno se mi moc nechtělo, ale říkala jsem si, že se snad pobavíme a pokecám se známýma….ale všechno bylo jinak! Po příjezdu jsem vyvenčila chlupatce a s „blondýnou“ Harkounem jsme pochodili poslušnost ve skupince. Potom nastoupil figurant, tak si pesani zakousli svýho lumpíka a i Kvídovi se to líbilo....

Asi kolem poledne vedoucí akce Karim vyhlásil nástup na závod. Částečně prozradil disciplíny takže jsme si mohli vytvořit představu, cože to na nás připravil. Nevím, jak ostatní, ale já osobně měla představu jinou :-) měli jsme projít tři disciplíny s různýma nástrahama. První bylo odložení za ztížených podmínek: pes ležel a před ním ležel buřt. No, zkuste to vydržet celé dvě minuty nad voňavým masíčkem….. pár jedinců se našlo, ale byli i tací, kteří hned po položení buřtu pod nos ho hned zbaštili, jako by týden nic nežrali…. No sranda.

Třeba takový Kvído, odložila jsem ho, než jsem od něj odešla, tak jsem mu vysvětlila, že ten buřt je fuj, ale stejně to vyřešil po svým. Ani ne za pět vteřin jsme měli po akci :-) ale nebyli jsme v tom sami. Soutěžilo nás 12, a ne každý pesan odolal nástrahám i škodičům-naváděčům….

Druhým úkolem bylo vyhledat v lese teroristu a zneškodnit bombu, kterou měl někde na těle připevněnou. Po jeho nalezení každý zjistil, že bomba je igelitový pytlík a v něm mandarinka, buřt a perník. Tady jsme zase s Kvídem měli výhodu ve žravosti. Než jsem oloupala mandarinku, měl v sobě buřta i perníka. Ovoce jsem radši snědla sama, protože další klička byla, co nepozře pes, musí dojet psovod….tak jsem nechtěla riskovat svačinku s jehličím a lesní hlínou :-).

V této disciplíně taky obstáli všichni. Ale třetí, byla docela veselá akce. Agility parkur trochu jinak.  Pes nesměl překonat jedinou překážku, (jinak byly trestné body) a psovod všechny. Takže start byl po prolezení kruhu, pak přeskok, tolik oblíbený tunel, přeskok a tři lavičky. Někteří psí závodníci to pojali velmi radostně, jiní zase zkusili „splynout“ aby nebyli vidět (Kvído). Byli i tací, kteří svoje páníčky povzbuzovali k lepšímu výkonu. Třeba Blondýna-Harkouš, vlezl za mnou do tunelu a plácal mě svýma tlapičkama ať prý pohnu. Ale já se začala smát, a nemohla jsem vylézt rychle ven, protože ten expert mě vlezl na záda a chtěl ven taky a hodně rychle.  Prostě sranda:-)

Nejlepší čas pro překonání této dráhy měl jak jinak, psovod od armády, který je na „opičí dráhy“ zvyklý.  Po této disciplíně jsme všichni trochu špinaví, ale veselí byli zahnáni deštěm do klubovny, kde se vyhodnotily naše časy a potom rozdaly ceny.

Věk jednotlivých psích soutěžích byl od sedmi měsíců do dvanácti roků. Zúčastnila i „babička“ Ange, která všem ukázala, že i ona má radost za života a ráda blázní jako ti mladí.

Takže, co říct na závěr? Asi zase tu větu, která se po nějaké akci stále opakuje: díky všem, kteří se podíleli na přípravě a vymýšlení úkolů pro pár nadšenců s radostnýma chlupáčama, kteří jsou, alespoň podle mých zkušeností, pro každou špatnost.

Jsem ráda, když se takové akce můžu zúčastnit a poznat zase další nadšence, kteří berou svoje briardíky jako super kámoše. A je jich pořád víc…..

DanaN

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

15. – 22. 8. 2004 aneb Letní výcvikový tábor briardů a flanderských bouvierů

          Já sama bohužel nepatřím mezi ty šťastlivce, kteří jsou vlastníky snad nejkrásnějších psů na světě – briardů. Ale od chvíle, co jsem se s nimi poprvé díky holkám Novotným (Harkonen Vip Bar-Bar Beskydy alias Blondýna a Remus Jesed známý jako Kvído) setkala, jsem si je oblíbila, a proto když mi holky nabídly, ať s nimi jedu letos na výcvikový tábor, neváhala jsem ani vteřinku.

          Z Baldovce jsme vyrazily v neděli kolem deváté ranní a  osazenstvo našeho vozidla bylo bohaté. V autě jsme jeli my tři holky a jejich synovec Viktor, Soňa měla pod nohama Pana Sádla (kapesní lev nebo taky miniaturní briard) a vzadu za mříží co chvíli vykoukl Kvído. Vlek, který se celou cestu táhl za naším „kombíkem“, občas nadskakoval, to když si tam Hary a můj nalezenec Haff vyřizovali účty.

Asi v půl čtvrté odpoledne jsme konečně dorazili k chatě zvané Spáleniště. Ubytovali jsme se do chatek a tak různě jsme se poflakovali po táboře až do večeře, po které následovala celotáborová porada. Při představování jsme se navzájem jakš takš poznali, rozdal se rozpis služeb na vydávání jídla a domluvil se výcvik. Náš cíl byl jasný. Soňa si přijela odpočinout a vyčesat si psa, Dana chtěla s Kvídem cvičit a já jsem přijela spíš pochopit svého voříška a odkoukat něco od vás – profíků.

Počasí nám vážně přálo – aspoň ze začátku pobytu. Sluníčko až nechutně moc pálilo a tak jsme s chlupáčkama chodili k nedalekému potůčku, aby se zchladili. Takže zpátky do tábora se nevraceli krásní chlupáčci, ale příšerná monstra, ze kterých cákala voda opravdu vydatně. Ale ohromně mě bavilo sledovat Kvída, Haryho a Sádla jak jako šílení lítají kolem potoka, nebo spíš potokem, a různě se nahánějí… J Můj Haff se do žádných hrátek moc nezapojoval, přece jen je to už starší pán a je pod jeho úroveň dovádět s tou omladinou (mě to pochopitelně docela mrzelo).

V úterý 17. srpna jsme nechali psy napospas vlastním osudům a vypravili jsme se s Jarkou do Frymburka. To byla akce! Chtěli jsme poslat pár pohledů, aby se rodina přesvědčila, že ještě všichni žijeme. No a po cestě zpátky Jarka rozhodla, že se vykoupeme v Lipně. Paráda – až na to, že nikdo z nás neměl plavky. Zatímco Viktor se do vody vrhl v šortkách, Jarka nás přesvědčovala, že nás na pláži nikdo v životě už neuvidí a tudíž že můžeme do vody klidně na Evu a všem to bude fuk. Sotva to dořekla, ozvalo se nám za zády:

„Jé, dobrý den, co vy tady?“ No prostě jsme nepočítali s tím, že by na pláži mohl být taky někdo z tábora. No co už. První se k zásadnímu kroku odhodlala Dana. Nahoře bez šupla do vody. Mezitím Jarka s Viktorem namočili Soňu tak, že její bílé tričko bylo najednou průhledné. Tak napodobila Danu – stejně už to bylo jedno. Já tu odvahu neměla a perfektnímu koupání jsem se oddala aspoň ve spodním prádle. To víte, šestnáctiletá žába ještě tolik kuráže nemá… J Při odchodu nám pán z tábora trošku káravě (ale s lišáckým úsměvem) oznámil, že aspoň tři dny nebude teď spát. Prostě sranda. Tahle příhoda, jak jsme rudé až za ušima skákaly polonahé do vln Lipna, obletěla v rekordním čase celý tábor. A Jarka ji všem podávala takovým stylem, že jsme i poslední večer padali smíchy pod stůl.

Na Lipno jsme pak jeli ještě několikrát – bez Jarky a s hafanama. Briardi si vody užili dost a dost, hlavně „Remuska“ se sama vydala někam daleko a kdyby ji Dana neodvolala, nejspíš by tam plavala ještě teď. Jediný, kdo se v plavání nevyžíval, byl chudák Sádlo. Ale vzhledem k tomu, že měl rozdrcenou pánev a od tří měsíců nemá jeden kyčelní kloub, se není čemu divit.

Přišla středa. Po večeři se uskutečnili psí dostihy. Jelikož kromě velkých psů na táboře vegetovalo i několik krysaříků, menších psů a můj Haff, rozdělili jsme psy do malých a velkých. Běžely se dvě kola. Můj Haff v prvním docela zaváhal, ve druhém se předvedl nádherně a na svých krátkých nožičkách bežel stejně rychle jako někteří briardi. Bylo to moc fajn, ale nějak jsem nepostřehla, kdo vyhrál…

Ve čtvrtek 19. večer Bára s Karimem a vedoucími připravili bojovku. Rozdělili nás do dvou družstev (briardi versus bouvieři). Každé družstvo se shromáždilo u jednoho stolu a muselo co nejrychleji sníst a vypít za pomoci psů všechno, co na stole bylo (tatranky, chleba, brambůrky, pivo,…). Následoval běh do starého lomu, kde jsme měli hledat figuranta Karima. Kdyby se nám neozval, asi bychom ho nenašli. I psi kolem něho chodili jako by nic a zatímco se jejich majitelé dohadovali („Tady určitě nebude!“), Karim se chechtal pod vousy. Pokračovalo se během na Staré Spáleniště, kde každé družstvo muselo vypít půl litru fernetu. A hurá zpátky do tábora, kde už čekal Karim a každému příchozímu svítil do očí. Mně, jelikož jsem byla střízlivá, to nevadilo. Ale když dobíhala vítězná skupina briardů (já jsem byla přiřazena k bouvierům a naše družstvo bohužel o jednoho človíčka prohrálo), stal se solidní karambol. Karim posvítil Soni do očí, Bára ji chtěla nasměrovat mezi stoly, a ona vrazila do jednoho ze stolů. Všechno to spadlo a všechno se rozbilo, ale Soňu zajímalo spíš pěkně rozťuklé koleno. Muselo to docela bolet… Karim donesl vínko a tak jsme ještě po půlnoci seděli před hlavní chatou a vykládali o všem možném, a nad hlavami nám trochu blýskalo.

Po takto prohýřené noci přišel den zkoušek. Nastoupilo k nim tuším patnáct psů. Už od rána lilo jako z konve – jako na potvoru. Skoro celý den jsme proležely se Soňou v chatce nebo jsme si v hlavní chatě četly. Já jsem laik, takže ani pořádně nevím, co za zkoušky se dělalo, ale prospěli všichni. A tak jsem večer na většině tváří vyčetla spokojenost a radost. Ještě aby ne.

Zbytek pobytu byl upršený. V noci na sobotu se strhl slejvák a několik stanů a chatek se ocitlo pod vodou, takže víc než polovina tábořících odjela o den dřív. My jsme spolu s pár dalšími nadšenci vytrvali až do neděle. Odjezd nám mírně znepříjemnila Kynologická záchranná brigáda, která po nás Spáleniště přebírala. Místo v poledne se do areálu přivalili jak velká voda už ráno a ještě po nás zhlíželi, co tam vůbec děláme. Zaslechla jsem i pár ostrých nadávek na naši adresu. L I mezi fajn lidmi od psů se najdou bohužel vyjímky, které kazí pověst těch „normálních“…

Cestou domů, kdy jsme se střídavě předjížděli s Klárou, Bárou a Karimem a jeli jsme k Báře do Jersic, konečně přestalo pršet. V Jersicích se naše výprava směřující do Moravského krasu rozrostla a další členy. Už z Lipna si Dana vezla domů „foxlíka“ – stejně jako Karim. A u Báry jsme vyfasovali ještě dvě morčata a slepici (říkáme jí Koko, snáší každý den vajíčkoko a Soňa ji zachránila před jistou smrtí J). Takže si asi dovedete představit, jak byl náš „kombík“ nacpaný vším možným zvířectvem. Ještě že nás policisté, které jsme potkali cestou, nestavěli. Nejspíš by se pěkně divili, kolik nás je vevnitř… J

Na závěr bych chtěla moc poděkovat všech lidem, kteří se starali o téměř bezchybný chod tábora. Mé díky patří také Daně a Soni Novotným, že mi navrhli mou účast na Spáleništi, v té krásně krajině pár kilometrů od hranic s Rakouskem, mezi spoustou super lidí a psů, které jsem si ještě víc zamilovala… DĚKUJU MOOOC!!! A nashledanou za rok!

                      S pozdravem

___________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Akce zkouška ZM po druhé: tentokrát zajímavější :-) (2004)

Protože se mi nezadařilo přemluvit Kvída začátkem dubna v Mor. Budějovicích k tomu, aby mi přinesl aport, a jemu se zrovna nechtělo, tak mi vzal roha z placu a tím pádem nás pan rozhodčí vyprovodil slovy „je mi líto….“ O víkendu 1.5.2004 se mi to podařilo :-) Ale hezky od začátku. Byla jsem pozvaná, nebo skoro donucená :-) kamarádem Karimem  abych zkusila tu zkoušku složit u nich na cvičáku v Olomouci Bystrovanech. Týden před tím jsme to byly zkouknout a Kvído vypadal tak, že ho to vůbec nebavilo na place. Ale potom na obraně pěkně „zakousnul“ lumpíka a to se mu líbilo.

Tak jsme v onen inkriminovaný den nastoupili na stopu. Na ZMku jsme nastoupili tři. Boxer, rotweiler a briardík Kvído. Docela pestrá sestava. První boxík docela čuchal, pak jsme nastoupili my. To byla groteska jako blázen. Kvíduška se teda fakt předvedl. Já být na místě rozhodčího tak to odpískám a odchod na párek. Dal nám teda nakonec minimum  a ještě k tomu velký  ! Takže na poslušnosti jsme museli pořádně zaperlit, aby nás nevyhodil. To byla podmínka toho ! . Ale zadařilo se a Kvíduška můj zlatý mi přinesl  aportíka! Hupnul na mě a začal se přetahovat. Když jsem mu balónek odhodila, tak trochu váhal a já už  čekala to nejhorší. Ale udělal dva kroky, rozhlídnul se a hup pro balónek a zpět hup na mě a paničko hrajeme si.  Na moji velmi radostnou pochvalu psa rozhodčí reagoval slovy: „…co on to normálně nenosí?“ Říkám, že nosí, ale nějak ho to nebaví, a minule mi zdrhnul…. Prostě tímto nadšením jsme si vykoledovali pokračování až na obranu.

Obrana byla taky kapitola sama pro sebe. Viděla jsem to trochu černě, ale vzala jsem Kvíduška aby se podíval kde má lumpa hledat a aby se trochu navnadil na kousání a bylo to. Měl oběhnout dvě zástěny ale že to neumí tak jsem ho poslala přímo na figuranta. Napřed obhlídnul diváky za plotem, přitom se ještě vyvenčil a pak hurá štěkat na lumpíka. Takže to nejhlavnější, najití figuranta, dopadlo dobře, a tak jsme mohli jít na zadržení. Tady totiž další pokračování závisí na tom, jestli pes najde a vyštěká figuranta. Když nenajde, nemůže pokračovat a končí vyloučením. Ale Kvídu opět nezklamal a skončili jsme se zápisem zkoušky do výkonnostní knížky. Velice mě ten můj pacholík potěšil, J protože je to taková chlupatá příšera a žádná sranda mu není cizí. Takže jsem čekala jakou srandu si vymyslí a on nic.

Takže velký dík patří Martinovi – figurantovi, že si s ním před týdnem vyhrál a Karimovi, který mě zlanařil na tu zkoušku jít. A taky Kvíduškovi, že to nezabalil hned na začátku a hrdinně pokračoval až do konce. :-)

                                                          Dana

 ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Ahojky všichni.

Byla  středa večer a něco se dělo. Paničky pobíhaly sem a tam a pořád něco snášely na hromadu a já věděl, že k té hromadě patříme s Kvídem taky. Že jsem se nemýlil, to jsem poznal ve čtvrtek ráno. Po snídani mě a Kvída paničky naložily do auta a jelo se. Cesta byla dlouhá, se zastávkou na Vyhlídce (to je motorest, kde si paničky obvykle dávají něco do nosu). Tam jsme byli vypuštěni, abychom si protáhli tlapky. Přitiskl jsem se k zemi, aby mě neviděly a nenacpaly zpátky do auta, ale na sněhu bylo dost těžké splynout s okolím. Moje chování způsobilo záchvat smíchu, ale to bylo všechno. Raději jsem naskočil do auta sám.

A kam jsme jeli? Jediné, čemu jsem rozuměl, bylo něco o nějaké koze. Že bysme jeli lovit kozy? To se mi nezdálo a po příjezdu na místo určení jsem se to dozvěděl. Celá akce se jmenovala Ko-Za, protože tento pobyt a věci s ním spojené měly na svědomí Klára Kovářová a Bára Zapletalová. Docela jsem si oddychl, že to nemá nic společného s opravdickou kozou, čtyřnohou s rohama.

Musím říct, že místo našeho pobytu bylo nádherné. Chata uprostřed lesa, všude sníh a tolik nových pachů. Chata byla obehnána plotem, asi aby nám páníčci neutekli honit zvěř do lesa. A to ještě sváděli na nás, že aspoň neutečeme. Se asi zbláznili. Pokoje tam jsou přepychové – koberec, dokonce i ovčí kožešinka, veliká společenská místnost, kterou po nějaké době (jen co zjistili, jak prolézt skrz křesla z druhé místnůstky) začali obydlovat a když k tomu měli příležitost, i demolovat briardí štěňátka. Teda, řeknu vám, byli to malí ďasovci. Venku byli úplně všude a často se stalo, že se na mě vrhli všichni naráz. Myslím, že Jířa, roztomilý foxlík, to měl horší. Velikostí se mezi nimi ztratil a pokud jste viděli někde chlupatou hromadu malých štěňat, Jířa byl stopro pod nimi. Ale dokázal se i pěkně naštvat a potom prcci plakali a stěžovali si mamině, která se k nim pro jistotu nehlásila.

Hodně času jsme strávili venku, na čerstvém vzduchu. Teda řeknu vám, ti naši dvounožci se dokážou pěkně odvázat a řádit jako smečka tervíků. Až mi rozum zůstával kolikrát stát.

Páníčci a paničky měli nějakou soutěž, při které šlo asi o život, protože se do ní vrhli s velkým zápalem.

Já osobně si nejvíc užíval vycházky, kdy jsme venčili naše páníčky. A protože se chovali slušně a šli pěkně ve stádečku, měli jsme hodně času užít si pohybu a hry s ostatními. To víte, když je nás psů hodně (většinou asi 15) tak to dá pořádnou práci prohnat všechny. „Domů“ jsme se vraceli příjemně uběhaní a vyvětraní. Pánečci potom seděli v hejnu a povídali si, zatímco mi byli chytřejší a odpočívali ve svých pokojích.

Jeden den jsem dokonce slyšel vytí, ale to jsem se potom od paničky dozvěděl, že se konala soutěž Zlatý slavík, kdy každý zpíval píseň a dostal za to po kouli nebo po dvou. Kdybych byl u toho, asi bych se přidal taky a ukázal jim, jak doopravdy takový zpěv vypadá. Příště.

Zažili jsme taky takovou dobrou srandu. Zapřáhli nás do sáněk (byly dvoje) a závodili jsme, kdo dřív projede vytyčenou dráhou. Jelo se od lesa z kopce dolů k posedu, ten jsme měli objet a vrátit se zpět. Pejskům se to velice líbilo, jen lidi měli problémy. Někteří po cestě vyflusli plíce. Já byl taky vybrán a než mi došlo, co se po mě chce, snažil jsem se jen dostat k paničce, která běžela přede mnou. Nechci se chlubit, ale i když jsme to prohráli, já se moc snažil a fakt jsem byl dobrej! I na paničku jsem zapomněl a pádil do cíle. To víte, když před vámi běží taková BABA jako je Bohunka a chlupy jí krásně vlají, to nožky běží úplně samy. To jste měli vidět, jak byli naši dvounožci uhnaní. Ale stejně jsme je šli ještě vyvenčit. Ani neměli chuť si hrát a utíkat nám do lesa, tak jsme se honili a hráli mi.

Druhý den jsme zase chodili po lese a hledali ufouny. To bylo taky dost dobrý, i když si to užili spíš lidičky, protože se s těmi ufouny kočkovali. Někteří předvedli dokonce slušné zadržení na dálku, když jim to cosi v bílém prostěradle chtělo vzít kramle. To pro změnu vyhráli zase naši, kdy se podařilo najít dva hýbající se a utíkající ufouny – Báru a Kláru a jednu vycpanou husu, é promiňte labuť. Ona mi promine, stejně je vycpaná. Ona nebyla jako ta vzteklá husa, která mě napadla. To bylo tak: byl jsem s paničkou na jednom malém statečku

(1 kůň, asi 15 hovězin, slepice a husy).  Hověziny mě nechaly chladným, ale zalíbila se mi ta smečka hus – 3 husy a houser. Nejdřív jsem teda nevěděl, co to je, jestli jídlo nebo had – strašně to syčelo. Když to přede mnou začalo prchat, zjistil jsem, že je to jídlo! A hurá za ním. Jen nevím, proč se to mojí paničce nelíbilo. Vždyť se tak hezky rozprchly a hrály si s ní na schovávanou. Stejně je našla a posbírala si je sama. Ani nožičku mi ožužlat nedala. Odnesla je někam pryč, ale když nesla toho největšího syčáka (syčel jako had, hodně rozzuřený), dala mi ho očichat. Já, zvědavé dítě, jsem si s ním chtěl dát přátelské políbení, ale on? Chytil mě za ofinu a držel. Ale byl jsem statečný a nedal se. Panička musela toho syčícího opeřence odnést. Jinak by z něj byl první český husí naháč. Tak to byl jen takový můj malý zážitek.

Ale zpět k ufounům. Podařilo se je najít a předvést a to bylo to hlavní.

Po tomto výkonu jeli někteří na koně, ale o tom nic nevím, protože mi panička neříkala, co tam dělali. Snad to ti koníci přežili bez úhony.

V sobotu se taky rozdávaly ceny, já nic nedostal, ale moje paní si přinesla ledvinku za největšího bojovníka. To já přece tahal sáně, to já utíkal za Bohunkou a nemohl ji dohnat. Dvounožci se jen tak lehce proběhli a dostali za to cenu? No, já to paničce prominul, stejně mám svoje ledviny a hned dvě.

A v neděli jsme jeli domů. Ne hned ráno, to jsme šli na procházku a pokud se nepletu, tak nás psů šlo dvacet! Páníčky by sice uhlídalo i míň psů, ale když oni jinak nedali….. To bylo něco! Můžu prohlásit, že u nás doma, kdyby potkal nějaký myslivec takovou smečku prohánět se po louce, tak by se jistojistě sám zastřelil.

Když to shrnu, byl to nádherný čas, strávený mezi dobrými přáteli, ať už těmi dvounohými nebo námi chlupáči. Těším se, až zase sbalíme s Kvídem paničky a vyrazíme mezi své.

                                        S pozdravem HAF,

                                                                váš Harkonen VIP Bar-Bar Beskydy

Tak jo Hary, máš to napsané moc hezky, ale trošku tě doplním a snad i poopravím.

Soutěž, kterou připravily Klára a Bára (Ko-Za) spočívala v lovu sněhuláků. Nejdřív jsme bojovali o koule a z nich jsme stavěli sněhuláky – za tři koule, jeden sněhulák. Kdo nasbíral nejvíc sněhuláků, ten samozřejmě vyhrál.

Účastníci se rozdělili do dvou družstev a soupeřili jsme opravdu se zápalem. Jedno družstvo byli Barbaři a druhé Kopečkovic (za garáž nikdo nechodil, i když dobrovolníci byli). Já patřila ke Kopečkovic a se mnou i Hary. Dana a Kvído patřili mezi Barbary. Přes den jsme bojovali proti sobě, večer seděli všichni jako jedna velká rodina a vyměňovali si zážitky.

Jídla bylo víc než dost, takže i nějaké ty zbytky byly, jen po francouzských bramborách se zaprášilo, ani plech se nemusel umývat, jak byl vymetený J

Na koníčky jsme jeli, to Hary zmínil dobře. Po počátečním váhání nám dvě holčiny půjčily svoje kobylky: noričku Zlatu a plnokrevnou Come Home. Já si vzala tu noričku a jen se tam tak procházela. Naklusat ji bylo nemožné, tak jsem jezdila krokem a kochala se. Na Come Home (Komi) jezdila Saša a Jarka Č. poněkud rychlejším tempem. Já byla spokojená, zařádit si můžu doma na svojí kobylce a taky jsme stihla sledovat všechny kolem. Saša i Jarka si Zlatu zkusily taky a naznaly, že rozklusat nejde. Jenže o opaku nás přesvědčila její stálá jezdkyně, pod kterou kobylka pěkně klusala. To bude asi rukama…

V sobotu večer Ko-Za vyhlásila další soutěž. Každé družstvo mělo zahrát scénku z našeho pobytu. Všichni seděli umoření z předchozích dnů a nikdo se neměl do zkoušení, nehledě na to, že jsme neměli ani nastartované mozkové závity, aby něco vymyslely. Tak se stalo, že se naši kaučové domluvili na vyrovnání stavu sněhuláků, takže nikdo nevyhrál ani neprohrál. Po této smlouvě jsme seděli a relaxovali při rozhovoru o psech (pochopitelně) a když přišla Ko-Za, bylo jí sděleno, že se právě odehrává scénka – příjemné posezení v kruhu lidí, kdy z protivníků se stávají přátelé. Ceny byly rozděleny mezi všechny účastníky, hned potom, co se Ko-Za vzpamatovala. Takovou scénku asi nečekala…..

Co se týká Haryho zážitku s Houserem, trošku bych ho uvedla na pravou míru. Všechno souhlasí, až na jeho odvahu. Houser ho opravdu chytil za ofinu, ale ten můj hrdina měl paniku v očích, a výraz v nich „Mamííí, pomóóóc!!!!“ mluvil za vše. Neodradilo ho to však a při příští návštěvě husy prohnal zase.

A co říct závěrem?

Díky holky za to, že jsme mohli všichni prožít nádherné čtyři dny plné srandy, dobrodružství a zdravé soutěživosti. Doufám, že se při podobném srandamači zase potkáme.

                                                                                                       Soňa Novotná

_________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________